Kosmetika v průběhu staletí

Kosmetika v průběhu staletí

Položíme-li si otázku, kam až sahají počátky užívání kosmetiky, tak se dopátráme různých informací. Nepochybně nám dokládají skutečnost, že kosmetika je stará jako lidstvo samotné, aniž by si to lidé někdy uvědomovali a pokládali své výrobky za kosmetické. Ať už se tedy lidé nacházeli v jakémkoli historickém období, tak vždy toužili po kráse, jež může mít mnoho podob. Jedna z nich, o které budeme především mluvit, byla touha stát se krásnějšími a pečovat o sebe sama.


Předměty prokazující užívání kosmetiky, jako například hřebeny, sponky nebo nádoby na masti a oleje, byly archeologicky nalezeny a datovány na dobu několik tisíc let před naším letopočtem.

V době kamenné bylo pro muže i ženy běžné natírat se tukem zvířecím nebo rostlinným z důvodu ochrany před větrem, slunečním zářením nebo hmyzem. Také se líčil obličej různými barevnými hlinkami a šťávami z rostlin jako známka příslušnosti k určitému kmeni, symbol společenského postavení nebo pro navození erotiky.

Zdobený hřeben s vlastním pouzdrem vyrobený ze zvířecích parohů v době kamenné přibližně 3000 let před naším letopočtem.


Pro rozvoj kosmetiky byl následně velice podstatný rozvoj kultury starověkého východu, jehož mnohé přípravky se používaly v nezměněné formě po celá tisíciletí. Pro tehdejší Číňany bylo typické barvení vlasů pomocí koření, pudrování obličeje, barvení řas a rtů nebo velice módní lakování až několika centimetrů dlouhých nehtů následně chráněných stříbrnými zdobenými pouzdry proti zlomení. Pěstování svého vzhledu a důkladná osobní hygiena byla především charakteristická pro národ Indů, kteří si každé ráno čistili zuby kartáčkem z větviček stromů, na který si nanesli pastu (prášek) obsahující sůl, betelový ořech, pepř a zázvor a následně si oškrábali jazyk zlatou nebo stříbrnou škrabkou.

Říká se, že pro krásu se musí trpět. Pro starověkou Čínu a její tradici, která přetrvávala do 19. století to však platilo dvojnásob. Jelikož se těšily oblibě ženy s malými chodidly, tak se už od čtyř let provádělo bandážování nohou, které deformovalo nohy tak, aby jejich délka dosahovala co největšího minima a žena tak při chůzi působila křehčím dojmem, až lehce eroticky. 


Pokud bychom měli něco vyzdvihnout u lidu starobylého Egypta, tak je to snaha si velmi zvýraznit oči, protože za střed zájmu bylo považováno samotné oko, zatímco tváře a rty bylo obvyklé nijak nezvýrazňovat. Černá líčidla se vyráběla ze sirníku olovnatého, zelené barvy z malachitu a chryzolitu, a červená líčidla z rozemletého hematitu nebo sirníku antimonitého. Národem, který převzal mnohé z egyptské kosmetiky, byli Židé. Jsou považováni za první výrobce mýdla, jež obsahovalo tuk a popel, a za objevitele depilačních prostředků složených z hlíny „adamah“ založené na auripigmentu.

Dochovaný důkaz egyptské kultury znázorňující získávání vonných látek.


Příchodem Řeků na scénu evropského dění ve 2. tisíciletí před Kristem přichází i nové smýšlení týkající se kosmetiky. Považovali totiž za krásné jen to, co je zdravé, a tím pádem měla kosmetika vysokou úroveň. Důraz byl kladen na hygienu, tudíž měli Řekové velmi v oblibě teplé i studené koupele s následnými masážemi různými oleji, mezi něž patřil olej z mandlí, datlí, sezamu nebo růže. Oblíbené bylo také odstraňování nežádoucích chloupků po celém těle a užívání kamence proti pocení.

Obdobně jako Řekové dbali na každodenní koupele starověcí Římané. Vlasy si tenkrát barvily do hnědých odstínů výluhem z ořechových slupek a přípravkem získaným z těla sépie a z octa uloženým v olověné nádobě. K získání světlejších vlasů používaly Římanky březový popel, heřmánek nebo si vlasy umývaly vaječným žloutkem. Koncem 5. století našeho letopočtu zažívá kosmetika svůj velký pokles kvůli úpadku říše římské, protože veřejné mínění zcela ovládla církev se svým tvrzením, že tělo je nádoba hříchu. Kosmetické poznatky a zkušenosti tak přetrvávají v průběhu 7. až 11. století jen díky arabské kultuře.

Roku 2003 byl v sdrci Londýna nalezen nevídaný objekt pocházející z doby přibližně 2000 let před naším letopočtem. Jednalo se o neprodyšně uzavřenou cínovou nádobku objevenou při archeologických vykopávkách, v níž je dle domněnek vědců stále zachovalý pleťový krém se znatelnými otisky prstů pravděpodobně starověkých Římanů. Předmět je momentálně vědci nadále zkoumán.


Nastávajícím obdobím renesance Evropa přebírá a čerpá kosmetické tradice z arabských zemí a vrací se k antickému pojímání krásy. Šlechta si vyloženě libovala v balzámech, parfémech a vonných esencích dovážených z Arábie. Vnímání lidí se tak začalo měnit a pach těla se začal považovat za společensky nepřijatelný. Prvotní evropská destilovaná toaletní voda s levandulovou vůní se započala vyrábět ve 12. století v jižní Francii. Po určité době se ve 14. století na Kypru začal vyrábět proslulý parfém Cyprus, který byl oblíbený na dvoře císaře Karla IV. 

Sotva nějaké jiné období kladlo takový důraz na půvabný vzhled jako baroko v 18. století. Nosily se ohromné šaty, krásné šperky a honosné paruky, a kůže byla zkrášlena různými líčidly s nanesením přemíry pudru a parfémů. Ženy i muži tak chtěli zdůraznit své společenské postavení a současně zakrýt nedostatečnou hygienu, zkažené zuby nebo případné jizvy po neštovicích. Rozmohlo se používání pižmových kuliček tvořených směsí ambry a pižma, aby došlo k potlačení zápachu z chatrné tělesné hygieny. Časté mytí se totiž v období baroka považovalo za známku kožní nemoci.

Marie Antoinetta na sebe, obzvláště ve druhé polovině 18. století, pravidelně strhávala pozornost svými neskutečně vysokými a složitými účesy majícími až čtyřnásobek výše hlavy. Problémem, s kterým se poté všechny ženy díky tomuto trendu potýkaly, byli ovšem vši, neboť se účesy denně nesundávaly a ponechávaly se na hlavě po velice dlouhou dobu.


V 19. století se stalo centrem módy a udávání trendů město Vídeň, kdy nejznámějšími představiteli této éry byli císař František Josef a jeho manželka Alžběta známá pod pseudonymem Sisi. Pro císařovnu byla její krása nesmírně důležitá, a tak jí podřídila celý způsob svého života. Jednalo se téměř o posedlost, která ohrožovala její zdraví, zvláště když držela velmi přísné diety založené pouze na šťávě ze syrového hovězího masa. V Rakousku-Uhersku taktéž vychází pokrokový legislativní dokument Codex alimentarius austriacus tvořený kosmetickými předpisy s vynaloženou snahou neúspěšně potlačit klamavou reklamu.

Obecně byly pro muže v tomto století typické vousy či kníry poukazující na mužskou vyzrálost. Na ukázku je zde uveden jeden z mnoha inzerátů tehdejší doby, lákající občany ke koupi svého úžasného kosmetického přípravku.


Příchodem 20. století se dostáváme do období plného známých osobností kupříkladu módní ikony Gabrielle Chanel nebo Heleny Rubinstein a Elisabeth Arden v oblasti kosmetiky a kosmetických salónů. Přibližný počátek a vývoj moderních kosmetických přípravků, tak jak je dnes známe, lze spojovat s průmyslovou revolucí a s ní souvisejícími pokrokovými poznatky v oblasti chemie, hygieny a medicíny. Není už nic nezvyklého udržovat si zdravou pleť v různých salonech nebo ordinacích kožních lékařů, kde touha po kráse vede také k rozsáhlému rozvoji plastické chirurgie. Ideál krásy se průběžně mění po desetiletích, a to vlivem času i kulturního dění ve společnosti. Péče o kůži se ovšem neustále dostává do popředí a společnost jen čeká, co přijde za další inovaci, která by spotřebitelům umožnila cítit se lépe, přiblížit se představě vzoru krásy, být žádoucí pro okolí a také samozřejmě zastavit či alespoň zamaskovat uplynulé roky neodvratného koloběhu života. 

 

Zpět na výpis článků

Získávejte ty nejlepší novinky na e-mail